O FOUS LEPŠÍ EVROPSKÁ UNIE
Politická strana Mourek (dříve Libeňský mourek) vznikla v roce 2022 jako čistě komunální uskupení pro Prahu 8. Proto se může zdát podivné, proč se nyní chce proškrábat až do Evropského parlamentu.
Hlavním motivací kandidatury je to, že naše „rodná“ Praha 8 denně odnáší následky nedostatečné dopravní infrastruktury a stává se „dopravním peklem“ jak pro dojíždějící do Prahy od severu, tak pro své obyvatele.
Přitom je ale Praha z pohledu EU „papírově“ nadprůměrně bohatý region, který si nemůže sáhnout na stejné dotace do různých oblastí jako jiné kraje.
Domníváme se, že toto rozdělení na „bohaté a chudé“ regiony je pro hlavní město nespravedlivé. Praha nese velkou část tíhy jak ze Středočeského kraje (v oblasti dopravy, zdravotnictví či školství), tak i následky silné dopravy vyplývající z její polohy v srdci Evropy.
Velká část pražské infrastruktury přitom nese značný vnitřní dluh. Na rozdíl od mnoha moderních evropských metropolí je základem městské uliční sítě její původní trasování z 19. století (či ještě starší) s mnoha úzkými hrdly mezi jednotlivými čtvrtěmi.
Věříme, že pohled na Prahu jakožto bohatý region, který si nezaslouží plnou finanční podporu, je potřeba změnit.
JE EVROPSKÝ PARLAMENT VŮBEC
K NĚČEMU DOBRÝ?
Evropský parlament je společně s Radou Evropské unie (složenou z ministrů jednotlivých zemí podle daného tématu) jedním ze dvou míst, kde se přijímá evropská legislativa, kterou překládá Evropská komise. Přestože tedy Parlament sám nové směrnice a nařízení nevymýšlí, má značný vliv na to, jaké zákony začnou jednou platit i u nás.
Tradičně nízká účast ve volbách do Evropského parlamentu je smutným výsledkem toho, že se od našeho vstupu do EU nepodařilo občanům vysvětlit, že Evropský parlament není odkladiště vyhořelých politiků, nýbrž místo, kde se z velké části dnes rozhoduje o naší budoucnosti.
Vstupem do Evropské unie v roce 2004 jsme se skutečně vzdali části své suverenity. Výměnou za volný pohyb obyvatel, za přístup k jednotnému trhu a další bonusy jsme se zavázali respektovat pravidla, která nebudou vymýšlena a přijímána pouze námi.
Není to ovšem systém „o nás bez nás“, nýbrž platí, že je to vždy „o nás s námi“.
Každý stát má své zastoupení ve všech hlavních orgánech Evropské unie, přičemž se zpravidla rozhoduje nadpoloviční většinou (Evropský parlament), nebo tzv. kvalifikovanou většinou (Rada Evropské unie tvořená ministry jednotlivých zemí). Ve vybraných oblastech (vnější zahraniční politika, bezpečnost) mají státy dokonce právo veta.
ÚPÍME POD DIKTÁTEM BRUSELU?
MŮŽE ALE MALINKÉ ČESKO NĚCO
V EVROPĚ OVLIVNIT?
Že jsme v Evropě bezvýznamní, je oblíbený mýtus.
Česko je 10. nejlidnatější země z 27 unijních států. V Evropském parlamentu máme 21 poslanců, přičemž pouze 7 jiných zemí (Německo, Francie, Itálie, Španělsko, Polsko, Rumunsko a Nizozemsko) má poslanců více. Stejný počet jako Česko má pak Belgie, Řecko, Portugalsko, Švédsko a Maďarsko.
Sami ale skutečně máloco ovlivníme, zvláště pokud budeme trucovat a naříkat si doma nad diktátem Bruselu. Ani nejlidnatější státy samy proti všem nic nezmůžou. Jediným receptem je proto spolupráce a hledání spojenců a my věříme, že i v tom může být Česko úspěšnější.
EKOLOGIE: BUDE SE NÁM LÉPE DÝCHAT, NEBO GREEN DEAL UDUSÍ EKONOMIKU?
Před několika staletími bylo běžné, že odpad (byť zejména biologický) končil přímo na ulicích, nebo za hradbami měst. Ještě před 120 lety se odpadní vody z měst vypouštěly do řek mnohdy bez řádného čištění. Dnes by bylo takové chování nemyslitelné.
Poté, co jsme přestali vyhazovat odpad na místa, kudy chodíme, a vypouštět ho do vody, kterou pijeme, logicky navazuje krok, že přestaneme vypouštět odpad do vzduchu, který dýcháme.
Evropská unie není jediným subjektem, který se zavázal k uhlíkové neutralitě. K takzvané Pařížské dohodě přistoupily všechny významné světové ekonomiky včetně USA, Číny, Indie, Ruska či Velké Británie, byť některé se chtějí emisí zbavit v delším horizontu, než Evropská unie (2050).
Evropská unie se ovšem musí zasadit o to, aby se na související změny v průmyslu (výroba elektromobilů, baterií, fotovoltaických panelů, větrných elektráren) včas adaptovala a nestala se v těchto odvětvích závislou na dovozu z lokalit s levnější pracovní silou.
Stejně jako je Evropská unie citlivá na nedovolenou státní podporu uvnitř svého trhu, neměla by tolerovat levný dovoz zvenčí, který je podporován buď přímými vládními dotacemi jiných států, nebo „zaplacen“ tristními pracovními podmínkami tamních dělníků, které by v Evropě nebyly myslitelné.
DOPRAVA: ČESKO JAKO KŘIŽOVATKA EVROPY, NEBO
PAHÝL DOPRAVNÍ SÍTĚ?
Mobilita obyvatelstva, tedy souhrn všech jeho pohybů, od doby zrušení nevolnictví setrvale roste; samozřejmě s výjimkou období válek nebo nověji období pandemie Covid-19.
Cestujeme do práce na delší vzdálenosti, po práci máme více aktivit, s rostoucí životní úrovní si můžeme častěji dovolit výlety nebo dovolené a výrazně narostla i klasická přeprava zboží nebo nové rozvozové a zásilkové služby.
Představa, že tento trend rázem zastavíme, je mylná. Cílem národních států i Evropské unie je dopravu moderovat a dát obyvatelům šanci cestovat udržitelněji, ale stejně kvalitně, nebo ještě kvalitněji.
Pilíři těchto snah by měl být přechod na bezemisní automobilovou dopravu (jakkoli je zatím spojena s mnoha s riziky a otazníky), omezení tranzitní dopravy ve městech a obcích dobudováním páteřní dálniční sítě a městských okruhů, podpora kapacitní veřejné hromadné dopravy a zlepšení podmínek pro bezpečnou cyklistickou a pěší dopravu uvnitř měst.
Souběžně s tím je zásadní vybudování celoevropské vysokorychlostní železniční sítě, která by měla přirozeně přebrat většinu dlouhých cest automobilem, naopak krátkých cest letadlem a zároveň uvolnit na běžných tratích potřebné místo pro nákladní vlaky, aby mohly převzít část dálkové nákladní dopravy ze silnic a dálnic.
ENERGETIKA: BUDEME MÍT ELEKTŘINU, KDYŽ NEBUDE FOUKAT VÍTR ANI SVÍTIT SLUNCE?
S Pařížskou dohodou, Green Dealem a uhlíkovou neutralitou je nevyhnutelně spojena nezbytná změna v energetice. Česko dnes vyrábí cca 40 % své elektřiny z uhlí a tento podíl bude třeba něčím nahradit.
Obnovitelné zdroje jsou správnou cestou, ale ne úplným řešením. Vítr nefouká stále, slunce nesvítí celý rok ani celý den a vodní energie je limitovaná silou a spádem řek, a především počtem obcí, které se nechají zatopit přehradami. U elektřiny přitom není přípustné, aby fungovala pouze za ideálních podmínek. Potřebujeme ji neustále.
Variant řešení je několik. Výkyvy mohou být srovnány naddimenzováním výrobních kapacit a ukládáním elektřiny v bateriových uložištích, což se zatím jeví jako velice nákladné.
Některé státy, např. Španělsko a Spojené království, již dnes sází na kombinaci větru, slunce a paroplynových elektráren, které jsou schopny rychlého náběhu, ale musí být instalovány v takovém výkonu, aby byly schopny zastoupit v případě nepříznivých podmínek všechny obnovitelné zdroje.
Třetí variantou je jaderná energetika, k níž se upíná především Francie, Švédsko a Maďarsko. Z pohledu historického vývoje se jedná o variantu vhodnou i pro Českou republiku.
Pro Evropskou unii je klíčové, aby přechod k uhlíkové neutralitě neznamenal nestabilitu energetické sítě (která bude ještě více zatížena pravděpodobným přechodem na elektromobilitu v silniční dopravě), nebo závislost na dovozu elektřiny z jiných zemí. V aktuální situaci je potřeba uhájit na půdě Evropské unie status „čistých zdrojů“ pro jádro a plyn, protože nelze zaručit energetickou bezpečnost při výhradní závislosti na stoprocentně čistých zdrojích.
MIGRACE: ZACHRAŇUJEME SVĚT, NEBO ZNIČÍME SAMI SEBE?
Přijmout uprchlíky utíkající před válkou by mělo být morální povinností, řízená migrace pro doplnění pracovního trhu by měla být příležitostí, ale neřízená migrace může být ohrožením pro Evropu v takové podobě, jakou ji známe.
Každý přistěhovalec s sebou kromě své potenciální pracovní síly přiváží i kousek kultury své země. Jenže ne všechny země mají kulturu kompatibilní s Evropou, a jak můžeme pozorovat v některých městech západní Evropy, vznikají zcela paralelní společnosti, kde není možné vymáhat právo hostitelských zemí, kde vládne zákon ulice, a kam se dokonce z domovských zemí přenášejí ozbrojené střety mezi různými skupinami obyvatel, ať už jsou to gangy nebo přímo znepřátelené národy.
Evropa musí udržet, resp. získat zpět kontrolu nad tím, kdo a v jakém počtu přichází. Jinak se může snadno stát, že množství oblastí, kde příchozí kultura nahradí tu původní, bude rychle narůstat. Jednou z možností je provádět azylové řízení mimo Evropu a pomáhat zemím, odkud se migranti do Evropy vydávají, se zvládnutím situace na jejich vlastním území.
Nesouhlasíme s myšlenkami na nucené přerozdělování uprchlíků v rámci Evropy. Jestliže státy východní části Unie neprojevily dostatek solidarity s vlnou migrace z Afriky a středního Východu po roce 2015, splatily tento „solidární dluh“ přijetím uprchlické vlny po vypuknutí ruské agrese na Ukrajině v roce 2022.
EVROPSKÉ DOTACE: POVĚST O PŘÍLIŠ BOHATÉ PRAZE
Z hlediska evropských dotací je Hlavní město Praha, na rozdíl od všech ostatních krajů ČR, považováno za tzv. „více rozvinutý region“, což omezuje podíl evropských dotací, které může čerpat na své projekty. Svůj status Praha získala podle hodnoty HDP, která je vysoko nad průměrem Evropské unie.
Tato hodnota je na jednu stranu zkreslena tím, že mnoho firem má sídlo v Praze, a na druhou stranu neodráží, že infrastruktura Prahy z velké části slouží i obyvatelům Středočeského kraje. Toto propojení je rok od roku silnější, jak město roste a zároveň vysoké ceny bydlení vytlačují obyvatele za hranice metropole a vytvářejí tak stále silnější dojížďku, které již ale přestává dostačovat jak dopravní infrastruktura, tak například i kapacita středního školství.
Naším cílem je proto náprava této nespravedlnosti buď „spojením“ regionu z hlediska dotací tak, aby to více odráželo realitu pražské aglomerace, nebo možnost speciálního dotačního programu pro propojování a spolupráci Prahy se Středočeským krajem.
SOBĚSTAČNOST: ČIPY, ROUŠKY, PLYN A LÉKY. MŮŽE BÝT EVROPSKÁ UNIE SOBĚSTAČNÁ?
V posledních letech pociťujeme na vlastní kůži několik nepříjemných vedlejších účinků globalizace.
Začalo to nedostatkem ochranných prostředků (roušek, respirátorů) při začátku pandemie Covid-19. Evropa nebyla schopna strmě rostoucí poptávku nasytit, a tak se politici klaněli letadlům, která dovážela tento materiál především z Číny.
O něco později se situace opakovala v případě čipů, bez nichž se neobejde žádná elektronika. Opět se jednalo zejména o závislost na Asii, a Evropa byla opět bezmocná.
Další případ, závislost východního křídla EU na ruském plynu, se podařilo až nečekaně dobře zvládnout, ale plyn spolu s ropou stále vytváří závislost na zemích, které nemusí být vždy vůči západnímu světu přátelské.
Posledním z případů nežádoucí závislosti na vnějším světě jsou léky, jejichž nedostatek trápí Evropu aktuálně.
Je nezbytné, aby Evropská unie nadefinovala strategické oblasti, kde bude motivovat a chránit své výrobce před příliš levnou konkurencí, která ve výsledku vede k tomu, že klíčových komodit je nedostatek. Je třeba ohlídat, aby globalizace byla dobrým sluhou, ale neměnila se ve zlého pána.
PRÁVO VETA: POTŘEBUJEME PRÁVO VETA A KDE SE VŮBEC VYUŽÍVÁ?
Právo veta funguje v rámci EU v tématech bezpečnostní politiky a společného vystupování vůči vnějším zemím. Jeho pokračování je předmětem několika sporů. Právo veta umožňuje, aby i ta nejmenší země mohla zablokovat nějaké rozhodnutí, na druhou stranu bylo toto právo několikrát zneužito k „výměnnému obchodu“ za podporu u jiných nesouvisejících témat.
Přestože právo veta může zahraniční politiku EU činit neohrabanou (uplatňuje se např. při zavádění sankcí), podle našeho názoru by mělo v aparátu Evropské unie zůstat zakotveno.
REFORMY EU A ÚSPORY: MŮŽEME SI TAKTO ROZSÁHLOU INSTITUCI JEŠTĚ DOVOLIT?
Evropská unie je z podstaty obrovským mechanismem, kde se potkávají zájmy dvaceti sedmi států na mnoha tematických úrovních. Představa, že soukolí Unie bude jednoduché a zároveň demokratické, je nereálná.
Z pohledu národních států je klíčové, zda se bude integrace Evropské unie dále prohlubovat, k čemuž mají někteří její členové i Unie samotná tendence. Z našeho pohledu, s ohledem na nepříliš pružné reakce na aktuální palčivé problémy (soběstačnost, migrační krize) by mělo spíše nejprve nastat nějaké „zpružnění“ Evropské unie, než bude možné se bavit o rozšiřování jejích pravomocí.
Zároveň by Evropská unie v dnešní době, kdy zdůrazňuje nutné úspory energie i financí, měla sama jít příkladem a omezit své zbytné výdaje, např. nejkřiklavější rozmařilost v podobě pravidelného stěhování Evropského parlamentu mezi Bruselem a francouzským Štrasburkem, které nemá žádný přínos, zatěžuje životní prostředí zbytečnými emisemi a stojí daňové poplatníky více než 100 milionů Eur ročně.
SPOLEČNÁ MĚNA EURO: POTŘEBUJEME EURO, NEBO NÁS PŘIPRAVÍ O SUVERENITU?
Česko se k přijetí Eura zavázalo již při podepsání přístupové smlouvy k EU. Správná otázka proto není jestli, ale kdy by mělo Česko jednotnou měnu přijmout.
Mnozí si ještě vzpomínají na těžkosti eurozóny během dluhové krize v Řecku v minulé dekádě a předpokládají, že vlastní měna nás před případnými potížemi jiných zemí uchrání. Na druhou stranu nejnovější zkušenost s inflací ukazuje, že koruna nás před jedním z nejtěžších průběhů zdražování v Evropě ochránit nedokázala. Propojeni s ostatními ekonomikami jsme totiž tak jako tak.
Podstatné je, aby finální rozhodnutí bylo výsledkem debaty odborníků nad možnými přínosy a riziky, a nikoli následkem sentimentu nad měnou, jejíž pojmenování ostatně není ani českou záležitostí, ale která původně jednoduše navázala na korunu rakousko-uherskou.
Naši národní identitu definuje naše historie, naše hymna, naše vlajka a další státní symboly, stejně jako výtvory našich umělců, objevy našich vědců a lékařů nebo výkony našich sportovců.
Rozhodnutí o tom, čím platíme, ale podřiďme racionální úvaze.
MŮŽE BÝT EVROPSKÁ UNIE O FOUS LEPŠÍ?
ZÁVĚREM
Evropská unie, jakožto instituce navržená a řízená lidmi, má jako každé lidské dílo spoustu nedostatků. I přes ně je to ale unikátní systém, který garantuje stabilitu Evropy a poskytuje svým členům mnohé výhody.
Není to nějaký abstraktní moloch, který sledujeme zpovzdálí a čekáme, jaká legislativa z něj vzejde.
Jako stát jsme plnohodnotným členem Unie s vlivem na všechny stupně jejího řízení a rozhodování. Jen nesmíme stát v koutě.
Nestůjte proto v koutě ani Vy a rozhodujte ve volbách do Evropského parlamentu o společné evropské budoucnosti. A volte Mourka! :)